Mír mezi národy je závislý na míru v lidech samých.
Josef Čapek

15.5.2017

“Kráska” a “zvíře”: O síle symbolů a mediální manipulaci

 

CNN, BBC, New York Times, The Guardian. Fotografie se skautkou Lucií Myslíkovou, která na prvomájové akci “Kdo si hraje, nehajluje”, diskutovala s neonacistou, obletěla svět. Brzy se o ni začala zajímat česká i světová média. Na snímku však byli dva lidé: pojďme se společně zamyslet nad tím, proč by nás měl zajímat i vyfotografovaný mladík.

 

Na fotografii stojí mladá žena z profilu ve skautské uniformě a dívá se do tváře muži s tmavými brýlemi. Muž s napřaženou rukou skautce něco vysvětluje. Snímek se záhy stal součástí videa, které shlédlo bezmála dva a půl milionu lidí. Proč byla fotografie tak úspěšná? Odpověď nabízí sama aktérka: “Na fotce je spousta symbolů, proto se stala tak slavnou”, říká Lucie Myslíková v rozhovoru pro DVTV. A dodává: “Štve mě, že je fotografie trochu manipulativní. Spousta lidí z ní vyčte jen to, že já jsem malá nevinná skautka, která se postavila zlému nacistovi, který by ji nejradši na místě zabil. Tak to nebylo. Chci celou věc uvést na pravou míru, proto dělám tyto rozhovory”.

 

Symbolika v médiích

Média milují symboly. A pokud je nalezneme v kontrastu, oceňují je ještě lépe. Dichotomie krásy a ošklivosti, dobra a zla, nenásilí a agrese – vše co zaujme na první pohled, má šanci v médiích uspět. Upozornění na problém, který se médiím v tomto případě podařil, však se sebou zároveň nenese odpovědi a neumožňuje nahlížet na věc kriticky. Ba naopak, dichotomní zobrazení na fotografii a její prezentování v médiích se sebou přináší šíření dalších stereotypů. Zatímco Lucie Myslíková poskytla během několika dní po demonstracích řadu rozhovorů, ocitla se v hledáčku českých i světových médií a brzy i terčem nenávisti na sociálních sítích, muž na fotografii zůstal v anonymitě. Proč by nás měl mladý muž zajímat a jaké jsou důsledky toho, že jej média ignorují? Přesuňme se společně na chvíli o měsíc zpět – na konferenci o konfliktech a násilí.

 

Strach z neznámého

 

Právě měsíc před prvomájovými protesty proběhla v Bratislavě konference s názvem Value Based Conflicts and Violence organizovaná neziskovou organizací PDCS (Partners for Democratic Change Slovakia). Jejím smyslem bylo ukázat, že zatímco konflikty jsou v podstatě přirozenou součástí naší společnosti, násilí, které z nich nezřídka plyne, lze s velkou dávkou vůle a trpělivosti předejít. Na mezinárodní konferenci vystoupila řada zajímavých osobností: humanitární pracovnice v Sýrii Sajeda Shawa, vůdce krymských Tatarů Mustafa Džemilev nebo Brit Hanif Qadir, původně sám na straně Al-Káidy, nyní řadu let strategický poradce proti extremismu. Výrazným hostem byl také Bjorn Ihler, muž, který přežil útok masového vraha, norského teroristy Anderse Breivika. Po tak silném zážitku se mladý muž rozhodl svůj život věnovat studiu extrémně smýšlejících lidí. Zajímá se o jejich psychiku, osobní zkušenosti, zážitky z dětství, zkrátka o jejich osobnost. A na co přichází? Na konferenci v Bratislavě poskytl svým výzkumem podložené odpovědi: “Není dobré nikoho démonizovat; na pomyslný piedestal hrůzy nesmíme stavět ani člověka, který se dopustí masové vraždy” a dodává: “Nezapomínejme, že jsou to lidé z masa a kostí. Jediné, co nás může odlišovat, je pojetí důležitosti lidského života. A to mají lidé páchající takové zločiny nastavené jinak”. Bjorn Ihler jednoznačně říká, že pro pochopení jakéhokoliv konfliktu je klíčové poznat motivaci a příběh každého aktéra. Společnost se příliš zaměřuje na dramatizaci konfliktů a v případě teroristických útoků řeší vždy až jejich následky. Bjorn Ihler důrazňuje, že je třeba zaměřit se na prevenci. Nikdo nesmí zůstávat v anonymitě; i lidé, kteří se dopouštějí strašných zločinů, mají své životní příběhy. Právě díky tomu, že je poznáme, dokážeme pochopit, z čeho vychází a jak by bylo možné násilí předejít. V rozhovoru pro slovenský deník plus pak dodává: “Všechno vyplývá ze strachu. Důvod, proč lidé chtějí páchat násilí, je strach z neznámého a odmítání rozdílností”, říká.

 

Dobro versus zlo a proč pohádkový koncept neplatí

 

Určitě nemáme v úmyslu směšovat tak rozdílné události, jakou je útok Anderse Breivika a fotografie prvomájových protestů v České republice. Chceme upozornit na dva základní problémy, u kterých můžeme nalézt paralely. Prvním z nich je dichotomní zobrazení skutečnosti. Média lační po jednoduchých odpovědích. Fotografie nabízí ikonický obraz “nevinné mladé ženy vystupující proti agresivnímu neonacistovi.” Až poté, co se ptáme dál, zjišťujeme, že mladík například vyjádřil strach před násilím páchaným na jeho dětech. Tím, že zobrazují oba aktéry v extrémních pozicích média manipulují s našimi názory; vnucují nám značně zjednodušující pohled na svět.

Druhým problémem je anonymita aktéra na fotografii. Abychom mohli pochopit zdroje násilí a konfliktů, musíme se na věc podívat pohledem všech aktérů. Kdo je muž na fotografii, jaký je jeho příběh? Proč byl na demonstraci a proč se dal s mladou ženou do řeči? Jaké má životní zkušenosti? A nakonec – co si o překvapivě slavné fotografii myslí on sám?

Když se Daniela Drtinová v rozhovoru ptá, o čem si Lucie s mužem povídala, dostane jasnou odpověď:

“Bavili jsme se o národu, o migraci. Poslouchala jsem, co říkal, protože mi to přijde v dialogu důležité. Pak jsem mu řekla svůj názor”. A o muži na fotografii říká: “Nebojuji proti lidem, bojuji proti názoru, bojuji za to, aby měli lidé k dispozici dostatečné informace. Přeji si, aby byly informace lépe přístupné pro všechny a nešířily se dezinformace, které poté produkují strach a xenofobii”.

Fotografie z prvomájové akce ještě stále nespí. Lucie Myslíková dál poskytuje rozhovory a účastní se veřejných diskuzí. Přejme si, abychom v budoucnu mohli poznat nejen její motiv, ale i motiv muže na fotografii. Klíčem k demokracii a nenásilí je totiž právě schopnost vyslechnout každého člověka.

 

Mariana Zbořilová