Nejlepšího člověka hledej mezi těmi, které svět odsuzuje.
Lev Nikolajevič Tolstoj

Česká republika jako křižovatka kultur

Mnoho lidí velmi rádo říká a je hrdé na to, že Česká republika je srdcem Evropy. Je však třeba si uvědomit, že tato alegorie značí spíše než odkaz na geografickou polohu země neustálou migraci obyvatelstva, ke které na našem území v historii docházelo. Není proto ničím neobvyklým, že i v současné době se zde část příchozích usazuje – pracují, studují, zakládají rodiny, prostě žijí své životy. Tento fakt si bohužel většina lidí neuvědomuje, či spíše nepřipouští. Naši zemi tak nechápou jako místo pro setkávání různých kultur, které se navzájem mohou obohatit, ale spíše jako uzavřený prostor, do kterého není vhodné ani žádoucí pouštět nikoho jiného. To však – obzvlášť v dnešním rychle se měnícím a propojujícím se světě – není prospěšná ani dlouhodobě udržitelná představa.

Trocha historie

Migrace je téměř tak stará jako lidské dějiny a rozhodně nepředstavuje vždy jen negativní či výrazně abnormální jev. Jejím prostřednictvím byly osídleny nové kontinenty a vytvořila se soudobá politická i etnická mapa světa. Historie zná několik velkých stěhování národů, která se odehrála z důvodu demografických či klimatických změn a zásadně změnila dějiny (např. velké stěhování národů mezi 3.-6. stol. přispělo k zániku Západořímské říše a s ní celé antické civilizace a ke vzniku středověké Evropy). Zatímco ve starověku a středověku představovalo brzdu svobodného pohybu velkých skupin lidí otroctví a připoutání k půdě (poddanství, nevolnictví), v moderní době jej omezují státní hranice a existence státního občanství. V dnešním světě se tak vytváří paradoxní situace, že většina lidí je formálně svobodných a těší se alespoň základním lidským právům, avšak svoboda jejich pohybu je nejednou až drasticky kontrolována a omezována.

Podíváme-li se na historii migrace na našem území, zjistíme, že i Česká republika má v tomto ohledu na co navazovat. Již od konce 12. století do českých zemí přicházeli Němci, kteří až do roku 1945/1946 tvořili nejvýznamnější menšinu u nás. Ještě dříve, od 10. století, mířil do oblasti střední Evropy a Německa jeden ze dvou hlavních směrů exodu Židů (nazývaných Aškenázi) – řada z nich se přitom usazovala i na našem území. Od 13. století k nám přicházeli také Romové (podle pověstí přivedl první Romy uherský král Ondřej II. v roce 1219 ze své výpravy do Jeruzaléma), v 16. století to pak byli Charváti, kteří přicházeli v několika migračních vlnách z důvodu sílící osmanské expanze v oblasti Balkánu. Nesmíme ani opominout Habány (novokřtěnci, nebo také anabaptisté), kteří kvůli náboženské perzekuci v rodném Švýcarsku odcházeli mj. do Čech, a zvláště pak na Moravu, která se pro ně v 16. století stala domovem (zde přispěli ke zdokonalení vinařství a zemědělství, proslavila je ale především jejich keramika). Z pozdějších období můžeme zmínit např. Francouze, kteří přišli v 18. století (osídlení oblasti Čejče v reakci na pozvání Marie Terezie) a v souvislosti s napoleonskými válkami (zranění vojáci, kteří zde zůstali po bitvě u Slavkova). Po roce 1908 sem přicházeli rovněž obyvatelé Balkánu (převážně muslimové), poté co Rakousko-Uhersko anektovalo tehdejší území Bosny a Hercegoviny.

Když bylo v roce 1918 založeno Československo, jednalo se tedy o zemi kulturně velmi smíšenou. Kromě toho, že zahrnovalo dva majoritní národy Čechů a Slováků, žila na jeho území německá menšina čítající 3 miliony obyvatel, kromě ní pak i další skupiny, jako například Rusíni, Maďaři, Židé či Poláci. V meziválečné době celoevropské nestability a všeobecného nezájmu o příchozí bylo tehdejší Československo jednou z nejotevřenějších zemí, která velkoryse poskytovala azyl uprchlíkům a uprchlicím nejrůznějších názorových proudů, jak před sovětským bolševismem, tak později německým nacismem. V době první republiky byl z iniciativy prezidenta T. G. Masaryka při tehdejším ministerstvu zahraničí také zřízen zvláštní Fond podpory na pomoc uprchlíkům žijícím na území Československé republiky.

Druhá světová válka (vyhlazení Židů, odsun Němců a odtržení Zakarpatské Rusi) a následné období komunismu, kdy se společnost následkem ideologie vládnoucího režimu (do značné míry uměle) homogenizovala, tuto kulturní různorodost zničily. Díky této nedávné zkušenosti si pamatujeme český stát jako homogenní celek a zapomínáme na odkaz první republiky i dřívějších staletí.

Nesmíme nicméně zapomínat, že i v období komunismu k nám přicházeli lidé, kteří se zde usazovali – jednalo se o studenty z arabských a afrických zemí, z nichž mnozí zde založili rodiny a zůstali, vedle toho fungovala i pracovní migrace, která je reprezentovaná současnou vietnamskou komunitou. V neposlední řadě zde nalezli svůj domov i političtí migranti – Řekové, kteří se po porážce komunistického odboje ve své vlasti usadili v 60. letech na Moravě. Zároveň však v období komunismu naopak mnoho příslušníků Československé republiky uprchlo před persekucemi ze strany režimu do zahraničí, aby tak mohli žít ve svobodném světě. Proto je s podivem sledovat vlnu xenofobie a netolerance k příchozím, která nyní v české společnosti eskaluje do nevídaných podob; v podstatě se přitom jedná o upírání té samé možnosti na lepší a kvalitnější život, kterou dříve tisícům našich občanů poskytly jiné země, kam uprchlíci z Východního bloku přicházeli.

Současná situace aneb jak dál?

Po skončení komunismu jsme se ze země, odkud lidé spíše emigrovali, než přicházeli,opět stali zemí cílovou, kam směřují lidé,kteří se u nás chtějí z nejrůznějších důvodů usadit. V posledních dvaceti letech se Česká republika snaží situaci příchodu migrantů systematicky – v některých případech však zároveň velmi restriktivně (systém dobrovolných návratů, limitovaný přístup k práci, drahá, ale omezená zdravotní péče a pojištění, atd.) – řešit.Zda se v budoucnu přístup vládní politiky i společnosti vůči příchozím bude vyvíjet pozitivním směrem, který umožní jejich bezproblémové soužití s majoritou, je zatím otevřené. V současné době však u nás spíše převládají stereotypní představy o uprchlictví a migraci, stejně jako strach z neznámého, z čehož pramení i celkové xenofobní naladění.

Našim záměrem je o těchto tématech mluvit, zprostředkovávat lidem osobní zkušenosti a vzájemné informace – jak příchozím o české kultuře, tak Čechům a Češkám o kultuře a situaci příchozích. Jedním z hlavních cílů programu je tedy zprostředkovávatsetkávání a propojování lidí z nejrůznějších kulturních prostředí. Snažíme se vytvářet prostor pro vzájemné poznávání. Tato setkávání podporují jak postupnou integraci příchozích, tak snižování xenofobního smýšlení ze strany majoritního obyvatelstva. Rozmanitost je chápána jako hodnota, která se vztahuje k běžným aspektům života, souvisí s jinakostí. Důležité pro nás je, aby jinakost každého z nás nebyla chápána jako něco špatného, ale byl vnímán i její obohacující charakter. Každý by si měl uvědomit, že i přes vnější odlišnosti jsme v jádru všichni stejní; cítíme a přemýšlíme stejně, sdílíme základní životní cíle a hodnoty. Dělí nás jen zevnějšek, to jak vypadáme, jak se projevujeme. Spíše než vzájemných odlišností bychom si měli všímat toho, co máme společného, a na těchto bodech porozumění pak budovat vzájemné soužití.